Když už se konečně udělalo trošku teplo a vysvitlo sluníčko, přemluvil jsem vnoučata, jestli by mně nezapózovala u řeky Svratky.
Tentokrát jsem zvolil černobílou variantu. Pocitově jsem cítil, že se mě v této sérii líbí víc, než barva.
Nemusel jsem je ani přemlouvat, obě se rády fotí, ale jak to tak bývá, musím to stihnout do půl hodiny. Potom už se čumáčky protáhnou a to je znamení, že pro dnešek focení končí.
Je to ze všema dětma stejný. Znám to z focení rodinek, kde pracuji s dětmi rychle, dokud se soustředí a baví je to. Co si budem povídat, s dospělýma to není o nic lepší. Tam ale fotím do té doby, než z nich vytáhnu, co potřebuji. A většinou jim to ani nevadí
